Z knížek a šuplíčků...

Na této stránce se můžete začíst do tvorby autorů, kteří již mají za sebou první vydavatelské úspěchy, ale také autorů, kteří zatím píší jen tak pro sebe, tzv. „do šuplíku”.

Informace pro autory:
Vážení autoři, svoje dílka můžete posílat buď přímo na emailovou adresu jarmila.moosova@seznam.cz, nebo můžete využít formuláře umístěného níže. Příspěvky vložíme na tyto stránky pro radost srdci a třeba i k hodnocení ostatním čtenářům.

Omlouváme se, ale dočasně byla omezena možnost vkládání nových příspěvků do této rubriky.

Děkujeme za pochopení.


| řadit dle autorů | řadit dle data |

BANÁNOVÉ RYBIČKY

Měl jsem hlavu plnou špionážního příběhu z roku 1953. Seděl jsem v archivu ministerstva vnitra nad lehce plísní páchnoucími spisy. Mimo plíseň z nich ještě smrdělo násilí, facky, řev a hlomoz železných dveří od vězeňských cel. Deset lidí skončilo u soudu, dva dostali doživotí, dvakrát padlo dvacet pět let a tak dál. Všichni počítali s válkou, proto do toho šli. Nechali se naverbovat pro Francouze. Vysílačka, zprávy o postavení armády, neviditelný inkoust a zoufalství, jak snadno byli pochytáni... Vtom mi zahrál mobil. Vyběhl jsem z tiché badatelny na chodbu. "Pane Hutka, neměl byste chuť zase přijít do Banánových rybiček?" ptá se nevhodně veselý hlas z nějakého konce bezdrátového prostoru.

"Proč ne?" říkám nepřítomně do tiché chodby.
"Tak já vám pošlu mail s otázkama od Haliny, mějte se hezky," a hlas se vypařil.
Vrátil jsem se do tiché místnosti plné lampiček, kde několik lidí soustředěně četlo v ochmataných spisech ze zkurvených dob. Já měl před sebou stoh dvanácti spisů. Některé z nich byly už ty výsledné, předžvýkané pro soud. Na první stránce policejní trojfotografie a vše přehledně jen s jedním výslechem, už jen sběrným a barevně neoznačkovaným.

"Řekněte stručně svůj životopis," byla první otázka výslechu v ukázkovém spisu. Všechno důležité už vím, takže po několika hodinách čtu jen ze setrvačnosti. Jiří Z. tady vypovídá, že utekl z totálního nasazení v Říši domů do Čech k rodičům a tam se skrýval do konce války. To mě zarazilo. Nám řekl, že utekl do Francie, pak do Anglie, pak se vylodil s Pattonem v Normandii a na tanku dojel až do Čech a pak studoval na vojenské akademii v Hranicích. Listuji dál a čtu úvodní životopisnou výpověď od soudu a je tam totéž. Takže nejspíš vynucené bolševické divadlo. Říkal, že mu před přelíčením dali drogy a že proces byl přenášen v rozhlase.

Vracím se pro jistotu k vyšetřovacímu spisu. Zde následuje jeden výslech za druhým, kdy z něj postupně vymlátili vše. Věděli ale přesně, co chtějí slyšet. Ostatní už to předtím dávno všechno řekli. To nevěděl, tak si s ním hráli na kočku a myš.

Jdu na začátek spisu, který jsem předtím přešel. Zde si vyšetřovatel nechává z různých koutů republiky psát hlášení o průběhu dosavadního třicetiletého života Jiřího Z. Ale všechno se shoduje s ukázkovým spisem, a navíc jsou tam přesná data a ulice s popisnými čísly od roku 1941, kdy dokončil gymnázium, až do 1. května 1953, kdy byl zatčen. Tak jak to bylo? Byl na Západě, nebo nebyl? Doba bádání končí, archiv zavírá.

Vrátil jsem spisy usměvavé paní v bílém plášti a šel neochotně k domovu. Sedl jsem si do Vojtěšské kavárny. Musím si rozmyslet, co s tím. Produkce objednala spis na poslední chvíli, jen pro kameru, a ne pro čtení. Zítra se to točí a Jiřímu Z. je osmdesát šest let. Může být ten boj na Západě a vojenská akademie jen jeho nesplněným snem? Co teď s tím? Jiří Z. seděl jedenáct let ve strašném vězení a pak ještě čtvrt století žil v blbém státě a život minul. Proč by si to nemohl po takovém životě vysnít? Jenže my děláme dokument... tedy dokument, na který se lidé vydrží dívat a nepřepnou na jiný program. Chceme říkat pravdu, ale musíme zároveň zápasit o pozornost nepozorných. Obrázkový seriál, kdy řečí nesmí být víc než v bublinách stripů. Na záznam pravdivých a ověřitelných výroků je málo místa. Je to dokument a zároveň tanec na hranici kýče... Dobře, ale základ musí být pravdivý. Jenže já mu teď nemůžu zatelefonovat a zeptat se ho, jestli naší krásné scenáristce náhodou nekecal. A čas na další ověření už není. Takže tuhle část musíme z příběhu vyndat... úplně se mi z toho udělalo blbě. Televizní obrazovka nebyla vymyšlena proto, aby sdělovala pravdu, ale aby zaujala, ale přesto přece nemůžu uvádět něco, o čem pochybuju. Došel jsem domů a pustil počítač. Kvůli poště. Objevil se mezi tím vším viagrovým spamovým haraburdím dopis od Banánových rybiček. Úplně jsem na to zapomněl. Téma je nesplněný sen!

Čtu si orientační otázky a vůbec se nejsem schopen soustředit. Hlasy a zvuky rodinného podvečera ke mně doléhají přes dveře. Na hlavě mi leží betonový poklop rodinného blaha a nepovolí jedinou myšlenku.

Přehrál jsem si tedy dopis do mého přenosného psacího stroje, malého mobilu s klávesnicí, a společně s rodinkou se navečeřel. Chvíli jsem se ještě mrzoutsky potloukal po bytě a pak vlezl ke Kateřině do pokoje. Byla tam s naší jedenáctiletou Eliškou.

"Paní Banánová rybička chce vědět, jaké jsem vám splnil sny?" pokusil jsem se optimisticky. Obě se na mě dlouze podívaly a mlčely. To mě zaskočilo. "Tak tedy ty nesplněné..." řekl jsem nejistě. "To by byl dlouhý a smutný příběh," řekla Kateřina vážně.

"Kupříkladu?"

Když byly děti malé, tak jsem vždycky snila o tom, že všichni někam společně půjdeme..." odpověděla. Otočil jsem se a vyšel do předsíně. Já jako děcko rodinné vycházky z duše nenáviděl. Kombinovat rodinu a umění znamená zničit oboje. Za dva měsíce je mi šedesát. Zachráním alespoň ještě to umění?

Všichni šli spát a já vzal naši labradorku Lily a šli jsme čmuchat okolo čtvrti a pak do Tulipa. Putyka, kde se Lily má dobře a já můžu na baru psát a přemýšlet.

Dal jsem si pivo a asi hodinu předělával řeči na zítřejší natáčení. Prostě se ten příběh musí rozběhnout jinak. Ta špionáž a věznění má dostatečnou sílu na čtvrt hodiny. Víc času tomu televize dát nechce a my bychom možná ani víc každý týden nezvládli. Teprve teď přichází čas zrání, teprve teď začínáme být schopni minulost vidět. Teprve teď začínáme mít potřebu ji vidět...

Druhý den jsme točili moje řeči v brněnské věznici v Bohunicích. Půjčí nám vždycky právě prázdnou celu. Když jsem při prvním natáčení loni v listopadu zjistil, že okolní cely jsou "živé", že v nich fakt sedí vězni, měl jsem z toho ještě týden depresi.

Vše se natočilo, úvodní a závěrečné řeči ke třem dalším teskným československým příběhům železné opony, které sice ještě mají pamětníky, ale o kterých už dávno nikdo nic neví.

Vrátil jsem se do Prahy a začal promýšlel otázky paní Pawlowské. Ale nějak jsem byl ze všeho čím dál smutnější. O čem jste snil a co se vám splnilo? Noc jako sen, prožili jste? Noční můra třeba s plněním snů? "Snové" zahraniční zážitky. Nebo "snový" návrat do vlasti? O kom sníte, že byste se s ním chtěli sejít? Potkali jste někdy někoho krásného jako sen? Každá otázka ve mně otevírala cosi bolestivého. Ale tak to brát je pitomost. Je to veselý pořad a paní Pawlowská mě má ráda, protože na mě chodila v sedmdesátých letech do Baráčnické rychty a měla tehdy pocit, že se usmívám nejkrásněji na celém světě.

Noc před natáčením Rybiček jsem zase seděl v Tulipu a barman Růžička se mnou otázky probíral a snažil se mne rozveselit. Marně. Tak zašel do kuchyně, donesl Lily žebírko a už se věnoval jenom jí.

Špatně jsem spal. Měl jsem sny o těch pastelkami počmáraných protokolech a do toho se mi pletly jakési scény z vyloďování v Normandii.

Ráno jsem nemusel řídit, přijel pro mne televizní řidič lépe financovaného pořadu. Jenže tvrdil, že cestovní rychlost na dálnici je sto šedesát kilometrů a snažil se to na cestě do Brna také dokázat. Byl jsem vynervovaný nakonec i z něj a ani při natáčení jsem se nesoustředil. Usmíval jsem se přihlouple a myšlenky se mi namáčely do nějakých divných koutů duše a ne a ne se rozveselit. Natáčení skončilo a já tiše řekl Halině: "Ale já jsem většinu těch příhod neřekl," Podívala se na mne bezmocně. Hlas režiséra odkudsi z temna už dirigoval, jak k tomu přitočit úvod a anketní otázky, a byl konec.

Venku na mne zase čekal stošedesátikilometrový mamlas a já ho ze zadního sedadla hluboce nenáviděl, jak jsme v trysku míjeli nekonečnou kupředu se nemotorně valící neprostupnou zeď kamionů. Že by se také chtělo zapředjíždět nějakému autíčku zapasovanému mezi kamiony, to toho stošedesátníka nenapadlo. Před pár dny jsem se sám takhle zapasován mezi kamiony vracel stejnou cestou z natáčení a stošedesátikilometroví nadsamci do mne rvali svá více svítící světla, abych se jim nepletl do cesty.

A doma mě čekala první smutná zpráva. Jiří Z. na seznamu absolventů vojenské akademie není. Za pár dní další zpráva z vojenského archivu a ministerstva obrany, že na seznamu západních vojáků, ale ani veteránů také není. Historik z vojenského archivu mi po telefonu říkal, ať z toho nemám špatné svědomí, že zná víc takových případů. A mě hluboce zamrzelo, že jsem se vůbec do těchto věcí pustil. Příliš mnoho bolesti, příliš mnoho marnosti a příliš mnoho neštěstí.

Padesátá léta jsou zmasakrování všeho, co ve společnosti mělo do té doby smysl. A část těch určených k likvidaci se také chtěla bránit, bojovat. Na ty je pohled nejsmutnější, protože na jejich straně nikdo nestál, nikdo jim nešel na pomoc, jak doufali. Zůstali sám voják v poli a ještě ke všemu chtěli zůstat slušnými a civilizovanými. To je zrazovalo nejvíc. Zbývaly jen sny. V posledních měsících nová vláda konečně otevřela archivy. Ale připomíná to pohled na temné jezero utrpení, jezero, které sice leží v naší krajině, ale dodnes jsme nevěděli, že je tak velké a hluboké. A někteří ani nevěděli, že vůbec existuje, a přitom je tady všude okolo nás. Zatím jsem do něj jen ponořil ruku. Co bude znamenat ponořit se do něj celý? Zachránit alespoň příběhy, když životy byly utraceny. Ale ty příběhy se teprve učíme vyprávět. Některé zničené osudy můžeme vlastní nešikovností pohřbít podruhé.
24. února 2007

Autor: Jaroslav Hutka
Vloženo: 5. 3. 2007



Jsi moje kosa

Naladěn tvou hudbou do snova
a rozpálen touhou do běla
pouštím si stále znova
CD tvého Saudkova těla

jsi moje kosa
bosa
i terra nova

Úplná obnova
mého samotou zdevastovaného Kosova

Jsi moje vysněná nevěra
z níž "Mattoni už zase je!"
vyvěrá

Jsi pestrobarevná zástěra
na tvém nahém těle
s magickými vzory
vyvolávajícími tlakové výše
nad Azory
která vzadu nic neskrývá
jen zdůrazňuje vůni tvých tvarů
jako mlha úbočí hor na Zanzibaru

Jsi moje nenadálé
salto mortale
Facka na sále
Sádra ve špitále
na mou hnátu
vykloubenou z naprostého nedostatku
tvého špenátu

Kladu ti v duchu spoustu otázek
Medvědích pastí
na všechny tvé slasti
které ti sluší
jako kdysi královský majestát
Otci vlasti

Snad už tušíc
že má duše
vedle té tvé
poslušně kluše
neotálej víc
Vezmi si bič
a křič
že jsi ze mě celá pryč
že jsem klíč do tvého zámku
a ty sklenice
tak dlouho čekající
na pořádnou slámku

Autor: Anonym
Vloženo: 12.2. 2007



Stromohraní

Zvuk příčné flétny v koruně
vítr, jenž brání nadechnutí
Po kmenu, jako po struně
plazí se pnutí. do perutí

Když oči zavřu, rozléhám se
do letokruhů šeptáme si
ty téměř nahý ve své kráse
já zmačkaný list bez adresy

Po struně, jako po kmenu
píšu ti vzkaz, "už nebolím se"
akordem prsty provedu
když stisknu, potom rozezní se

ticho co proudí žilou stěny
a od kolíčků pražce vede
za vlasy podzim přitažený
hřál včera no a dnes ?

........už zebe

Autor: Eva Černá
Vloženo: 1.11. 2006



PREČO "TY"

Prešla noc a prešlo po nej kruté ráno
Keď ostalo "nie" z toho, čo bolo "áno"
z rudej čierna farba srdcu pristane.
Na líci posledná slza zajagá sa.
Ľútosť je z toho, čo volalo sa krása
a v bdení ma našlo ďalšie svitanie.
Snáď stý krát mĺkvo opúšťam izbu prázdnu
s túžbami kráčať tam, kde sa lúče maznú
so spevom a smiechom v ľúbosť odetý.
Srdce ešte dobíja a kričí v hrudi,
že keď hnije ľalia, horšie blenu smrdí,
lež napokon i ten zápach odletí.
Však len nahor sa dá kráčať celkom zdola.
Odrazu všetky moje myšlienky volá,
odkedy sa s mojou stretla tvoja dlaň,
nejaký prelud či nejaký sen tajný
do lesov, lúk a riek tvojej snovej krajiny,
kde ty blúdiš ako vyplašená laň.
Tvoj zvonivý smiech ako mesiac striebristý
rozlial mi svetlo na dni ako na listy
hlohov, ktoré zomierali na stráni
a požehnal lúč čo presvietil tie háje
a ním požehnaná aj tvoja tvár je,
ak má moc raniť a predsa nezraní.
Chcem ťa raz stretnúť uprostred toho hložia
v prostred vôní kam sa tiene nepoložia
a vlahý večer prestrie sa nad nami.
V kvetoch, ktoré z tvojej nehy vyrašili,
mesiac, už aj tak nádherné oči víly
tvoje, ešte viac dozdobí hviezdami.
V tichu, tam kde vánok brezám stŕha lístie
budem ti šepkať dlho na tráve čistej,
že chcem ďalej ísť len s tebou jedine.
Keď potom budeme pre svet v sebe sami
slovíčka o nehe a o milovaní
ľúbosť pochopí a krídla rozvinie.
Navždy ti chcem hriať zimou dlane chladné
kým sneh, dážď či rosa na zem padne
a kým roztopí sa všetka inovať.
Bozkom ti chcem utrieť z prekrásneho čela
ten smútok, čo z neho triasla si sa celá
a na pusu pusu a líce k lícu dať.
Prastará mať vo mne ďalšiu ľúbosť kojí
a srdce sa opäť trepe v nepokoji
aby tebou sialo v dušu pokoja.
No ani z tisícov takých snových semien
nebudem vedieť a poviem iba "neviem"
ak sa ma niekedy spýtaš: "Prečo Ja?"
Snáď preto, že ako vánok blaženosti,
v sebe mi prinášaš všetky sveta skvosty,
snáď že si tu blízko no i večná diaľ.
Pre lásku k synovi na milióny hodín,
že ako ty sa už žiadna nenarodí.
Snaď preto, že som ťa vtedy rozosmial.
Snáď pre ten dych čo sa pod ňadrami chveje.
Snáď že si zhasila požiar beznádeje,
hoc ohňu vášní si mi večná pahreba
a pre dotyk
a pre tvoje lono zvodné
Nie pre niečo
lež, že je to niekde vo mne,
ľúbim ťa
a dôvod mi na to netreba.

Autor: Peter Jarský
Vloženo: 30.10. 2006



NEZNÁMEJ Z VLAKU

Ako víla prišla si v bázni
v bielom oblaku.
Vo vlasoch perličky jemné zo snehovej rosy.
Nemôžem zabudnúť na kroky tvoje po vlaku,
na tvoj hlas tichučký,
otázku:
"Je tu voľno, prosím?"
Vďaka, neznáma,
za vôňu strateného leta,
keď veľké ľady hlučne trieštili sa vo Váhu.
A hoci videl som už
mnoho pekných tvárí sveta,
pri tvojej kráse na slová stratil som odvahu.
Za okno vlaku hľadel som do noci
v hviezdny roj,
keď mi pred tým pohľady zmámili krivky tela.
V odraze na skle som našiel
nádherný obraz tvoj,
cez ktorý krajina nočná mnohokrát preletela.
Leteli svetlá miest, rieky, cesty i jazerá
cez tvoju vážnu tvár
ako vo vrkoč spletené.
Lež darmo som kradmo
a snáď aj s túžbou pozeral
na viečka tvoje - opony únavou spustené.
Tak prepáč, neznáma,
čo sedela si proti mne,
ak myšlienky svoje som pustil k nerozvážnym hrám
za pohľady drzé
aj za úsmevy naivné,
že chudobný krásou som
rád na krásu pozerám.

Autor: Peter Jarský
Vloženo: 30.10. 2006



***

Ponuré pobřeží,
poseté větrolamy
s odérem Chanelu,
tlejících kokosů.

Posloucháš ticho vět,
dusíš se krevetami.
Odměnou matný lesk
stříbrných podnosů.

Prodáváš svědomí
za žeton do rulety,
život je krupiér,
výběrčí daní.

A tanec šamanů
s kouzly a amulety.
Vykopej z ledu tmu,
zahřej ji v dlani.

Autor: Jan Theyer
Vloženo: 12.10. 2006



***

Děkuji, vílo má,
oděná v cáry noci.
Děkuji za vášeň,
jež není už v mé moci.
I duše děkuje,
že zbavila se tmy.

A tělo za něhu.

A srdce za rytmy.

Mnoho žen vskutku znám
a jsou jich tisíce,
však Vám chci stavět chrám,
má paní z Měsíce.

Autor: Jan Theyer
Vloženo: 10.10. 2006



Tišššení

Za obzorem víček
pod řasenou oponou
skrz dvojtečku poblázněnou
roztěkaným dnem

Hledám duhu sklíček,
rosu pláče tavenou,
jizvu nitra prohlazenou
světla sametem

*

S intenzitou bytí až to tříští tahy
tep po tepu stékám do uvolnění
S křížkem bosých nohou u podlahy
stáčím vodopády svého tišení

Až tam někde na dně té nebeské výšky
v černé díře sutin, šedi víření,
spatřím létat barev malé kolibříky
nechám se vpít do zobáčků sebesmíření

***

Autor: Eva Černá
Vloženo: 17.9. 2006



Prosba k mému zeti

Prosím Tě,
přijdi mě navštívit
i když budu stará.

Prosím Tě,
připomeň mi to,
co budu zapomínat.

Prosím Tě,
nezazlívej mi,
když nebudu tak
svižně běhat jako kdysi.

Ale prosím Tě,
utrať mě,
kdybych začala mladým zazlívat
jejich mládí, krásu a svižnost.

Autor: Hana Kosířová
Vloženo: 17.9. 2006



<<< novější příspěvky | 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | starší příspěvky >>>