Přátelé autoři.

Talentovaní umělci přiznávají, že nic netvoří, jen zaznamenávají, zhmotňují to, co k nim přichází z vyšších sfér.

"Jsou lidé bez hříchu, to jsou ti ochočení. Jsou lidé bolaví, a to jsou básníci."

Bob Yara, Horní Bučice

BYL JSEM TÍM Kaplička v Horních Bučicích Yara Bob

Byl jsem tím
co nevěděl
a teď už ví
o tvém nitru
o tvé duši
co ukrývá
či o čem sní

Byl jsem tím
co netušil
jakou sílu má
tvá láska
i čemu se oddává
když všanc
svou něhu vydává

Byl jsem tím
kdo přichází nečekán
odchází nezlákán
a přesto nevěří
že nebude se vracet
na známá místa
aspoň ve vzpomínkách


Břetislav Kotyza

PŘÁTELÉ
(za Bohumila Jaroše)

parte … kdysi jsme chtěli být stále spolu
v cinkání muziky slyšet svůj čas
Děvčatům lhát, co rády slyší
být z vína veselí
včera
a když zbytek nezkvasí
     tak zítra zas

Možná, že zítra
Dnes se jen mlčky zdravíme u zubaře
Muziku jsme již dávno vyměnili
za třídní schůzky
Jenom to lhaní, to nám zůstalo
když děvčata na léto
rozstřihnou sukni
     Co na tom
že se již nečervenají
nad lístky našich milostných psaníček
Láska nám stále zůstává na pořadu
i když jen biograf na sítnicí očí
jen na vnitřní straně
o trochu víc
     pokleslých víček

Až slovům na patře zadrhne splávek
tož, přátelé, sklenky hore!
Dnes již víme
že naše trampoty
jsou jen zrcadlením převrácený
vlastní obraz
     Ale také víme
proč napouští balón horkým vzduchem
náš starý známý
Pohyblivý svátek

"Každý po sobě chceme něco zanechat, jsme tím posedlí, zanechat stopu, aspoň vryp v zrcadle historie, ale smůla - nic není věčné, krom vášní věčně krvavých a oblohy věčně modré."



Some sites when opting for quality video poker spielen, ruleta or tragamonedas online.

Jarmila Týnková, Mělník
http://hrochousek.wz.cz/

Jarmila Týnková SLIB?

Jsi vesmír
a já Venuše
jsi malíř
já tvá retuše
dvě věrné bílé labutě
ať zemřu
jestli zklamu tě.




Lubomír Mikisek, Plzeň
www.carpe.cz

Lubomír Mikisek

Pro lásku
i pro svůj vděk
pohlaď všechny
mimoděk
i když je pod mrakem
a není nejlíp

NÁPAD
Autobus se vyhoupl na vršek a řidič přeřadil rychlost. Sjížděli jsme dolů do údolí a město, zahalené do oparu z kouře a mlhy před námi postupně odkrývalo svoji tvář. Seděla jsem u okna a dívala se na paneláky, ubíhající podél silnice.
Stále jsem ještě nebyla přesvědčena, že jednám správně. Ten znepokojující pocit nejistoty se nedal ničím odehnat, ani tím, že se mnou jede Eliška. Město na mě působilo cizím dojmem a nevzbuzovalo příliš mnoho důvěry. Povzdechla jsem si a podívala se na kamarádku.
„Já mám chuť se vrátit“, řekla jsem stísněně, ale nebyla to tak docela pravda. Potřebovala jsem jenom povzbuzení, které by vyvrátilo z kořenů moji nerozhodnost.
„Šílíš?“ odpověděla Eliška, „teď když už jsme tady?“ Otočila jsem se znovu k oknu a pohlédla na hladinu řeky, která temně plynula kolem vysoké stráně. Otřásla jsem se zimou a zapnula si poslední knoflíček u halenky.
„Myslíš, že ho najdeme?“ otočila jsem se znovu k Elišce.
„Proč ne? Máš přece adresu…“
„Ale co mu řeknu,“ povzdechla jsem si bezradně, „co mu jenom řeknu…“ Tahle myšlenka mě zaměstnávala od chvíle, kdy jsme nastoupily do autobusu.
„V tom ti tedy neporadím,“ řekla Eliška a zamyslila se.
„Řekni mu třeba…Pane, já jsem vaše dcera.“
Krátce se zasmála a pak hlesla: „Promiň.“

Břetislav Kotyza, ZlínBřetislav Kotyza

BEZEJMENNÁ

Brázda k brázdě uléhání
rýhami dlaně naznak
dlouhému loži polí
     kanafasem jest
Keře šípků vysvlékání
čistotou
cudností panny rdí se
Skrývaje oči, jen
škvírou prstů
bráním se oslepnutí
Toužím
     vidět nevidět

NIC VÍC

My, co zapomněli plakat
hledáme marně zrcadlením
vlastní tvář
Jen škvírou v plotě
šmírujeme
úzkost každodenní
včerejší slabost
dnešní chtíč
Nic víc, nic míň

… hledaje pozpátku
až k rozbitým kolenům
až ke zkrvavění
Tolika lét a tolika zim
Po kouskách rozdával
kdo řekl si, kdo zatoužil…

Ti z nás, co
chvátají zapomenout
vlastní tvář
Netuší, že
stěží lze zpívat strachem
dýchat z donucení
Pachutí kovu pod jazykem
mlčet. Mlčet a vzývat
službu převozníka
Nic víc, nic míň

/Břetislav Kotyza 05/

STOPA PLYNUTÍM ČASU

KNIHA je z největších vynálezů a zároveň z největších zisků lidské kultury. Jsme tvůrci knihy, jsme zároveň i jejími čtenáři. Co nás dělí a vyčleňuje od okolního, živého světa je právě schopnost sebereflexe, schopnost vědomí času, vědomí prostoru.
A schopnost zaznamenat své Ego v plynutí času. Fenomén zvaný KNIHA, ať v podobě papyrusových svitků či posledních elektronických mikroorganismů, v podobě runových vrypů kamenných stél, anebo "mluvících obrazů" jeskyně Altamira, to vše přináší a uchovává s topu záznamu: Jsem tady, žiji, dýchám. Posílám poselství -
    Toto je moje tvář, srdce, mé touhy, mé bolesti....
Stopa plynutím času

Člověk vždy cítil potřebu zaznamenat všechno to, co považoval za důležité. Považoval tedy za důležitou i Poezii. Proč? Zřejmě pro její čistou, uzavírající krásu bez vnějších důvodů, pro její schopnost evokovat zpět jednou již prožité, pro její schopnost přetlumočit lidské city. Lidská láska je a byla vždy hybatelem poezie. A doufám pevně, že bude i nadále. Není třeba Lásku chápat jen jako erotický signál. Pro básníka i jeho čtenáře je šíře lásky nezměřitelná.
Vstoupit svými verši na stránky Knihy znamená pro autora totéž, jako vstoupit do toku Času. Získat šanci vytesat svůj vryp, své poselství, v kamennou stélu historie Homo sapiens. Nakolik autoři svoji šanci využijí, posoudí čtenáři knihy. Jsem přesvědčen: není básně bez vřelosti lidské dlaně. Není autora bez talentu. Stojí vždy za námahu hledat a psát poezii. Stojí vždy za námahu poezii číst a vnímat. Je pro nás potřebné, míti poezii nablízku. Je v nás skrytý, zapíraný ale nezničitelný rozměr lidské osobnosti. Je v nás touha po krásnu.
Stopa plynutím času

Břetislav Kotyza.
básník

Petr Smetana, ZlínPetr Smetana

NA POUTI

Kolotoč životů, smrti a zrození
Kdo ví komu jsme osudem souzeni
Houpačka lásek a bolavých strachů
Duše si hrají, těla necháme prachu

PÍRKO PŘED OBCHODEM

Před vchodem do obchodu
Malé pírko leželo
Petr Smetana Kolem jdoucí neměli důvodu
Aby se jim ho zželelo

Vítr s ním zachvíval
Byla mu zima
Já se na něj díval
Snad uběhla vteřina

Náhle to bělostné pírko
zamířilo rovnou ke mně
A povídá tiše „Jirko,
jsem tvé, zvedni mě.“

Já ho zvedl
Bylo tak lehké
Petr Smetana Vítr však mi ho vzal
S pírky to máte těžké

Náhle tolik peří
Jako když praskne peřina
Málo kdo mi uvěří
Byla to má vina

To z křídel mých padaly
Peříček bílých tisíce
A oči mé najednou plakaly
Náhle jsem věděl:
    Už nepoletím více





Jakub P. Malý, Vysočina
Jakub P. Malý www.pismak.cz

Komunistický režim jej kvůli příbuzným emigrantům nepustil na vysokou šlolu, prošel uranovými doly, řídil náklaďák, dělal skladníka, kopáče, přidával na stavbách, zedničil.
Naopak po sametové revoluci šéfoval zahraniční firmě, psal do novin. Životní peripetie jej provlekly křížem krážem republikou a své poetické literární pokusy považuje dílem za jejich trvalé následky, dílem za jakousi terapii ducha: životu se člověk může aspoň pošklebovat, když už si s ním někdy neví rady.

JSI DIVOKÁ JAK OSTRAVICE

Jsi divoká jak Ostravice
Jakub P. Malý a vymíláš mě z kořenů.

Chytá mě závrať, motolice,
kdykoliv jenom vzpomenu
na rytmus tvého dechu.
- jak prudký proud se oddal spěchu,
vzdor přírodě chce téci nahoru,
do kopce, dychtí k vrcholu.

A tvoje tělo ve vzporu
či v zápasnickém úpolu
jej lačně následuje...
...dokud s výkřikem
nepropluje.

Vysoko nad světem
se změní v línou řeku
a oddychuje rákosím,
pomalu přitahuje deku
o pohlazení zaprosí
rty, které mluví beze slov.

A opět připravena na výlov
se vrací voda ke prameni.

Jsi divoká jak Ostravice,
ač usínáš mi na rameni.

<<< předchozí | 1 | 2 | 3 | další >>>